Práce mediků na misi v Keni nekončí úderem páté

Parta statečných studentů medicíny a dvou lékařek se díky podpoře MediClinic vydala na nezapomenutelnou misi do Keni. Kolika pacientům dokázali denně pomoci a jaká je pracovní doba v ambulanci vesnice Itibo? To a mnohem víc nám v rozhovoru svěřila budoucí lékařka Marie Bláhová.

Co Vás k této humanitární cestě do Afriky přivedlo? 

Marie: Chtěla jsem si vyzkoušet, jak se praktikuje medicína v těchto zeměpisných šířkách – tedy tam, kde není samozřejmostí pitná voda, elektřina, vysoký věk dožití ani bezpečný porod. Byla jsem zvědavá, jaké nemoci zde budou převažovat, jak je léčí místní personál a v neposlední řadě to, jak svoje nemoci vnímají sami pacienti a zda se ke svému zdraví chovají více nebo méně zodpovědně než my v Evropě. Na Univerzitě Karlově je samozřejmě výuka kvalitní, ale na praxích se učíme vyšetřovací protokol, vyhodnocovat laboratorní výsledky, pracovat se zobrazovacími metodami, komunikovat interdisciplinárně napříč lékařskými obory. Je to pochopitelné, medicína jde dopředu a je důležité umět s těmito nástroji pracovat co nejlépe. Nicméně občas narážím na silný vnitřní pocit, že tím medicínu trochu odlidšťujeme, komplikujeme a měla jsem velkou touhu jet někam, kde bych dostala příležitost ocitnout se v ordinaci jen já a pacient. Kde vám nepomůže nic jiného než selský rozum, základní fyzikální vyšetření, empatie a snaha napojit se na pacienta dokonce i ve chvíli, kdy vám v cestě stojí jazyková bariéra. 

Jaká příprava předchází takové misi? 

Příprava bezprostředně před odjezdem není nikterak překvapivá – museli jsme absolvovat přijímací pohovor, posléze si zajistit nutná očkování, letenky a víza do Keni, vybavit se léky a domluvit se na fakultě možnost plnit předstátnicové praxe v zahraničí. Jako nezbytnou přípravu ale mnohem víc vnímám nabývání zkušeností nad rámec povinné výuky po celou dobu studia. Mnozí z nás chodí ošetřovat lidi bez domova se skupinou Medici na ulici, chodíme pomáhat do Armády spásy, někteří pracujeme jako zdravotní sestry/bratři v pražských nemocnicích a během covidu jsme jezdili na přeplněná oddělení intenzivní péče nebo LDN. Každá z těchto dílčích zkušeností se nakonec poskládala v mozaiku, která nám pomáhala zachovat klid a rozvahu v úplně nových a nečekaných situacích, které musíte vyřešit v rámci dostupných možností tak, aby z ní pacient co nejvíce profitoval. 

 Jak vypadají denní aktivity lékařů v Itibo?

Nemocnice se skládá z akutní příjmové ambulance, porodnice, operačního sálu, 3 standardních i 2 JIP lůžek a laboratoře. Studenti pracují denně od 8. do 17. hodin a rotují po jednotlivých částech nemocnice. Tedy některý den pracují v porodnici, jiný den na operačním sále, jindy zase v příjmové ambulanci. Zároveň zde po páté hodině slouží noční služby, vždy ve dvou studentech, tedy 3x týdně každý z nich. Jediným volným dnem v Keni je sobota. Nejčastěji jsme poskytovali péči pacientům s infekčními onemocněními, základními traumaty, onemocněním pohybového aparátu z přetížení a v neposlední řadě také rodícím ženám. 

Kolik pacientů denně přicházelo? 

Průměrně jsme denně ošetřili okolo 30 pacientů. I v Keni platí, že se počet pacientů řídí podle počasí. V říjnu zde převládají slunné dny, tedy pacientů chodilo hodně. Během deštivých dní jsme měli více času na odpočinek, úklid našeho bydlení a studium na státní zkoušky. Ale byly i případy na počasí zcela nezávislé – například pokud plnému autobusu přestaly fungovat brzdy, přivezli k nám vesničané odhadem 30 zraněných pacientů naráz. Případy, které jsme nebyli schopní ošetřit s naším vybavením, jsme vozili do nejbližší nemocnice v městečku Nyamira. Často to byl adrenalin pro nás i pro pacienty vzhledem ke stavu zdejších cest. 

Co jste dělali ve volných dnech, pokud jste nějaké měli? 

Jediným volným dnem v Keni je sobota, kdy jsme zpravidla vyráželi na výlety do blízkého okolí nebo na mši do místního kostela, která zde trvá téměř celý den a věřící je každý obyvatel vesnice. Místní byli z naší návštěvy nadšení, zpívali nám své kostelní písně, my jsme jim na oplátku zazpívali naše tradiční české. Některé mše probíhají uvnitř kostela, jiné jsou tak plné, že probíhají v přilehlé zahradě. 

Zní to jako neuvěřitelná příležitost a velká zkušenost, co si z mize odnášíte? 

Odnáším si zkušenosti lékařské i lidské, těžko posoudit, které převažují, každopádně jsou všechny silné. Z odborného hlediska se mi na zdejších pacientech jasně potvrdilo, že civilizační nemoci plynou pouze z našeho blahobytu a neaktivního způsobu života. Drtivá většina Keňanů je tak chudá, že jí pouze kukuřici, cukrovou třtinu, ovoce a zeleninu, kterou vypěstují. Minimum masa, minimum tuku, nic zpracovaného. Jejich práce je spojená s pohybem na čerstvém vzduchu, jsou závislí na vzájemných mezilidských vztazích, proto o ně pečují. Vidět zde obezitu, vysoký tlak, cholesterol nebo cukrovku je rarita. 

Lidsky jsem měla pocit, že jsem mohla zažít, jak to na našem území vypadalo před sto a více lety. Bohužel zde žena nemá žádné slovo, stejně jako děti. Vzdělání vyšší, než je to základní, se zde platí, málokterá rodina si může vzdělání dovolit, proto děti od brzkého věku pracují. Místní lidé jsou tak do značné míry předurčení ke stejně nízké úrovni života, jakou měli jejich rodiče a prarodiče. Z našeho západního úhlu pohledu máme tendenci tyto lidi litovat, obdarovávat je a líčit jako nešťastné, narozené na nesprávném kontinentu. Když jste ale tam, ani na chvíli nad tím takto nepřemýšlíte. Zdejší lidé neznají nic jiného. Neví o našem rychlém světě, o našich vysokých standardech ani o tom, že by ženy mohly mít rovná práva jako muži. Nepřišli mi více nespokojení než my, ba naopak. Člověka jako by to vracelo k sobě samému a k vděčnosti za to, že ke štěstí stačí probudit se pod střechou (ať je z čehokoliv), probudit své děti, dojít podojit krávu a sednout si k cestě, abych pozdravila všechny ostatní, co měli taky to štěstí, že se probudili do nového dne. 

Myslím, že můžu mluvit za všechny své kolegy a dovolit si říct, že je nám ctí, že jsme mohli být součástí této mise a poskytnout pomoc tam, kde byla potřeba. Nešlo by to celé bez obrovské podpory MediClinic.

Děkujeme Marii za sdílení dojmů a zkušeností. Její odvaha i angažovanost jsou nesmírně inspirující. Přejeme vše nejlepší v budoucím lékařském působení.