Nikdo by neměl žít s obavou, že nebude mít zajištěnu kvalifikovanou péči

„Asi jsem mezi místními lékaři trochu rarita, protože jsem nikdy nepracoval na žádném oddělení přímo v šumperské nemocnici,“ říká na úvod rozhovoru další z nestorů zdravotnictví v šumperském okrese, MUDr. Jan Kamler.

Zato měl v různých dobách z různých pozic zodpovědnost za celý bývalý okres Šumperk, jak sám říká „od Bílé Vody k Palonínu“. Desítku let také strávil jako začínající lékař v pohraničí, které v jeho době bylo sice krásné přírodou, ale hospodářsky a sociálně nepříliš rozvinuté. Bohaté zkušenosti z terénní medicíny později uplatnil v různých pozicích ve vedení bývalého Okresního ústavu národního zdraví (OÚNZ) a nějakou dobu strávil i v severní Africe.

■ Jak jste došel k rozhodnutí, že Vaším životním posláním bude medicína?

Nejsem z lékařské rodiny. Moje kořeny jsou v Hrabišíně a pocházím z hospodářství. Moji rodiče ale měli velikou úctu ke vzdělání, a tak když jim pan učitel řekl, že „kluk se dobře učí, měl by jít do školy“, poslali mě na šumperské gymnázium. Pro rodiče to nebylo lehké a dodnes obdivuji, jak mohli našetřit na naše studia, žili jsme velmi skromně. Bylo nás šest sourozenců. Všichni čtyři kluci vystudovali vysokou školu a děvčata střední s maturitou.

■ Jaká byla studia na šumperském gymnáziu v padesátých letech? A jaký moment Vás přivedl k rozhodnutí studovat medicínu?

Na gymnáziu jsem si nejdříve myslel, že budu pokračovat ve studiu filologie nebo filosofie. Byli jsme ve třídě čtyři, kterým šly výborně jazyky a nejvíce latina. Dodnes s úsměvem vzpomínám, jak nás paní profesorka Zdeňka Berčuková jako mladší studenty vodila do vyšších ročníků, tam nás přede všemi zkoušela a dávala za příklad, jak se dá latina naučit. Nakonec ale u mne a dvou dalších spolužáků zvítězila medicína. Maturovali jsme v roce 1953 a v dalším roce jsem už seděl v lavicích Univerzity Palackého v Olomouci na lékařské fakultě.

■ Studium medicíny je náročné dnes a bylo zřejmě i v padesátých letech...

Medicína byla dřina a neměli jsme skoro na nic čas. Někdy jsme záviděli studentům z ostatních fakult, hlavně když jsme dřeli na nejnáročnější zkoušky. Měli jsme ale vynikající učitele a z některých přednášek a cvičení jsem těžil celou svoji kariéru. V paměti mi utkvěl věhlasný gynekolog, profesor Maršálek, skvělý učitel i autor učebnic, ale také lékař a operatér. Bylo to v době, kdy se začínala povolovat umělá přerušení těhotenství. Profesor Maršálek se zasazoval za ochranu nenarozeného života. Dalšími lékařskými veličinami byli páni profesoři Lukl, Rapant, Vejdovský a mnozí další. Z doby studia také vzpomínám na krátké uvolnění politické situace po tzv. „maďarských událostech“, kdy se probudily studentské spolky a aktivity, ale bohužel pouze nakrátko.

■ V padesátých letech nebývala volba pracovního místa úplně svobodným rozhodnutím. Zvláště ne v takových oborech jako bylo učitelství nebo lékařství. Kam jste nastoupil po promoci?

Promoval jsem v roce 1959 a byla to doba umístěnek. To si dnes už neumíme představit, ale většinou za nás rozhodovali jiní. Důležité bylo například zda byl adept ženat, zda žádal o byt apod. Měl jsem celkem štěstí a společně s MUDr. Františkem Purem jsme dostali umístěnku do Šumperka. Nastoupil jsem jako zaměstnanec OÚNZ, pod který spadalo veškeré zdravotnictví od Bílé Vody na severu až po Mohelnici či Palonín na jihu tehdejšího okresu. Lékaři byli vysíláni na jednotlivá pracoviště podle potřeb. Já jsem začal v tehdejším kojeneckém ústavu a potom absolvoval „kolečko“ před atestací. Měl jsem přidělen obor vnitřní lékařství. Nejdříve jsem byl na chirurgickém oddělení v Libině u prim. Hlaváčka, po přerušení vojnou jsem se vrátil a odtud jsem byl poslán do Jeseníku. V Jeseníku pracoval jako gynekolog MUDr. Pěčka, který se věnoval gynekologické onkologii. V Šumperku taková odbornost chyběla, proto byl Dr. Pěčka přeložen a já jsem měl své gynekologické kolečko absolvovat v Jeseníku a potom se vrátit do Šumperka. Po půl roce na gynekologii jsem však pokračoval v čtyřměsíční stáži na interně, původně měla trvat jeden rok, ale bylo třeba vyslat lékaře do terénu, a nakonec jenom šesti týdny na dětském oddělení. Tehdy tam krátký čas sloužil jako sekundář Dr. Bukva, pozdější dlouholetý primář dětského oddělení v Šumperku.

■ Kdy a kde začala Vaše úplně samostatná lékařská praxe?

Psal se rok 1961, kalendář ukazoval 3. července a já se ocitnul na druhé straně Jeseníků. Po absolvování „kolečka“ pro internu jsem byl vyslán jako obvodní lékař na obvod Žulová. Tam pracoval již sedmdesátiletý lékař Dr. Predčetenský, který už byl na tento obvod přece jen trochu v letech. Žulová leží v krásném, ale poněkud zapomenutém kraji, jak to můžeme vidět v některých filmech z padesátých let minulého století. Na přemýšlení o tom jsem ale neměl čas. Žulová patřila mezi tři největší obvody v okrese Šumperk – Ruda, Vidnava a „moje“ Žulová. Měl jsem v kartotéce asi dva a půl tisíce pacientů a k tomu běžnou péči pro celou dětskou populaci. Vzájemně jsme se s kolegou ve Vidnavě zastupovali v době dovolených nebo absencí. A tak mně milý kolega z Vidnavy ihned po mém nástupu ohlásil, že odchází na měsíc na dovolenou. Ještě jsem ani nevěděl, kde jsou jednotlivé obce mého obvodu a již jsem se měl starat o 9 tisíc obyvatel včetně dětí. Pediatři tehdy řešili pouze poradny a očkování. Běžnou léčbu zajišťovali praktici. Po celou dobu mého působení jsem ošetřil v průměru 2500 pacientů měsíčně, několikrát týdně jsem měl v ordinaci i 120 pacientů. Ve stejném roce byla zahájena také nepřetržitá lékařská služba první pomoci. Bylo nás šest lékařů a střídali jsme se na středisku v Javorníku. Za noční službu jsme dostali odměnu 28 Kčs a k tomu 3 Kčs za každého ošetřeného pacienta. V práci jsem se opravdu nenudil – začínal jsem v 6 ráno v ordinaci ve Vápenné, v dnešní vápence Teramo, potom rychle do ordinace v Žulové, zde krátká ordinace pro děti a následně pro dospělé, pak rychlý oběd a odpoledne kolem 8-10 návštěv. Byla to obrovská dřina, ale také jsem se v té době asi nejvíc naučil. Byl jsem na vše sám, prováděl jsem drobné chirurgické zákroky jako šití a ošetřování drobných úrazů. V kamenolomech pracovaly stovky kameníků a častá byla cizí tělíska v rohovce, kterých jsem ošetřil snad stovky. Naštěstí nebyla kovová, rizika byla menší. Nejbližší oční pracoviště bylo v Šumperku a ošetření by zabralo celý den. Další odborné ambulance byly v Jeseníku, někteří odborní lékaři ale ordinovali v Jeseníku pouze jedenkrát týdně.

■ Takové nasazení může nějakou dobu vydržet mladý a silný lékař, tedy pokud nemá rodinu a s ní související povinnosti. Jak se dala vyřešit taková situace?

Dorůstaly mi děti, měly svoje zájmy a pro celou rodinu bylo takové zatížení stěží únosné. Opakovaně jsem psal na ředitelství OÚNZ žádost o přeložení, ale moc platné to nebylo. Dostával jsem stále stereotypní odpověď „musíš vydržet, my to víme, ale není náhrada atd.“, a tak jsem se začal sám zajímat o jiné možnosti. Zjistil jsem, že je spousta volných míst v atraktivních lokalitách v okolí Brna i jinde na jižní Moravě. Až když jsem svůj úmysl sdělil svým nadřízeným, ledy se pohnuly. Byl jsem už zkušený lékař, a tak jsem byl ze Žulové přeložen do Šumperka, kde jsem začal pracovat na novém obvodu na severu města, kde probíhala rozsáhlá panelová výstavba. Na tomto obvodě jsem dlouho nepobyl, asi po 2 letech jsem získal obvod v „české čtvrti“, který zahrnoval i Dolní Studénky a Králec. Byl to tehdy jeden z nejatraktivnějších obvodů. Na můj bývalý obvod nastoupil MUDr. Josef Veselý, pozdější primář interny. Bylo to lékařsky krásné a zajímavé období, rozvíjela se zejména prevence v oblasti kardiologie, onkologie, školili jsme se také v gerontologii.

■ Jakými cestami se ubírala Vaše další životní a pracovní cesta?

Po úmrtí ředitele zábřežské polikliniky MUDr. Pumprly nebylo vedoucí místo několik roků obsazeno. Její šéf tehdy řídil pouze ambulantní složky. Zábřežská nemocnice byla neúplná, měla jen interní a porodnicko-gynekologické oddělení a organizačně spadala pod Nemocnici s poliklinikou Šumperk. O funkci ředitele zábřežské polikliniky neměl nikdo zájem, ředitelství OÚNZ sdělilo, že funkci převezme lékař, který má zkušenosti v oblasti ambulantní medicíny. Rozhodnutí nakonec padlo na mě. Zábřeh nebyl pro lékaře příliš atraktivní, protože zde nebyl vyplácen pohraniční příplatek, který byl významnou součástí platu na Jesenicku a Šumpersku. V Zábřehu chyběli odborní lékaři. Někteří dojížděli na malý úvazek ze Šumperka nebo Olomouce. Někteří, zejména v Zábřehu bydlící, ordinovali denně. Díky podpoře tehdejšího ředitele Okresního ústavu národního zdraví MUDr. Arno Všetečky a ekonomického náměstka Ing. Pumprly se časem podařilo rozdíly v odměňování minimalizovat a při mém odchodu z funkce v roce 1989 byly všechny ambulantní služby zajištěny.

V té době se významně rozvíjely mezinárodní projekty. Spolupráce se Světovou zdravotnickou organizací v oblasti kardiovaskulární a onkologické prevence byla stále náročnější, vyžadovala kvalitní koordinaci a já jsem byl v té souvislosti jmenován do funkce náměstka ředitele OÚNZ pro preventivní péči. Funkci jsem vykonával současně s pozicí ředitele polikliniky Zábřeh. Byla to práce zajímavá a šumperský okres patřil k několika okresům v tehdejší ČSSR, které se intenzivně podílely na preventivních programech WHO.

■ Každého, kdo byl v zaměstnání v roce 1989 zasáhly velké změny, které poté nastaly. V systému lékařské péče byly opravdu obrovské. Jak tato doba poznamenala Vaši kariéru?

Rok 1989 přinesl do zdravotnictví opravdu velké zásahy. Začala privatizace a celý systém se změnil. Na místo ředitele OÚNZ nastoupil MUDr. Josef Gerold a já jsem pokračoval jako náměstek pro prevenci. Zřejmě, kromě mé odbornosti i proto, že jsem se dříve politicky neangažoval. Po dokončení privatizace a zrušení OÚNZ jsem pokračoval v praxi praktického lékaře v Domově důchodců v Šumperku a odtud jsem odešel do starobního důchodu. Ale stále jsem měl chuť něco dělat. Tehdejší ředitel Okresní správy sociálního zabezpečení MUDr. Ladislav Adam mě přijal na oddělení posudkové služby a já jsem dvacet let pracoval jako posudkový lékař. To už byla spíše práce administrativní, ale dokázal jsem při ní využít dosavadní zkušenosti. V tomto je poněkud paradoxní, že nejdéle na jednom pracovišti, celých dvacet let, jsem pracoval až po odchodu do starobního důchodu. Definitivně jsem ukončil svou pracovní činnost, když mi bylo 82 roků.

■ Také jste měl možnost pracovat několik let v zahraničí. Jaká to byla zkušenost?

Přihlásil jsem se na pracovní pobyt v Libyi a nějakou dobu trvalo, než jsem byl do programu zařazen. Dokonce jsem se bál odjet na dovolenou, abych něco nezmeškal. Odjeli jsme nakonec s MUDr. Františkem Elsnerem. Pracoval jsem na „poliklinice“ v městečku Al Egailat, asi 90 km od hlavního města Tripolisu. Byli jsme překvapeni dobrou úrovní vybavení nemocnice i dostupností léků. Libye byla a je bohatá na ropu a tou se vše platilo. Primáři interny a chirurgie měli dobrou erudici, byli to Libyjci vyškolení na klinikách v západní Evropě. Ostatní lékaři v nemocnici byli vesměs Evropané – Češi, Jugoslávci, Bulhaři. Na poliklinice pak pracovali Indové, Egypťané, Tunisané, jejich úroveň však byla v té době vesměs dosti bídná. Pro mě to byla v každém ohledu obrovská životní zkušenost. Nejen ze zdravotnictví, ale i z možnosti setkání s přírodou, mořem, se životem Arabů a s nádhernými antickými památkami, které nejsou k vidění nikde v Evropě.

■ Velká část lékařů kompenzuje náročnost povolání ve volném čase myslivostí nebo sportovními aktivitami. Jaké byly a jsou Vaše záliby?

Nejsem myslivec ani velký sportovec. Mám rád turistiku, v létě pěší, v zimě na běžkách, rád cestuji. Jsem kluk z hospodářství, starám se o zahrádku a chalupu. Ale té fyzické aktivity vzhledem k věku stále víc ubývá. Mým velkým a celoživotním zájmem je ale hudba a literatura. Absolvoval jsem tehdejší Lidovou školu umění, dnešní ZUŠ, pod vedením legendárního muzikanta a skladatele Ady Rulíška. Příležitostně si zazpívám ve sboru. A dodnes se scházíme s bývalými kolegy, hrajeme a zpíváme národní písně. Scházíme se víc než 40 let, už nás ubývá, ale nevzdáváme se.

■ Rozhovor vedeme v době, kdy se ve zprávách objevují názory mladých lékařů, že jsou zneužíváni svými nadřízenými a odmítají služby s tím, že mají příliš mnoho přesčasových hodin. Jak tuto situaci vnímáte?

Já jsem sloužil svoji poslední lékařskou službu první pomoci v 62 letech. Zažil jsem mnohé epidemie, při kterých jsme se nevyspali a po službě šli přímo do ordinace. Všichni jsme zažili stavy vyčerpanosti, ale úplné vyčerpání nebo vyhoření, co mají dnešní lékaři jsme asi neměli.

Domnívám se, že celý problém přesčasové práce v nemocnicích je zbytečně vyhrocen. Nikdo jiný nemůže pečovat o hospitalizované pacienty než lékaři a dnešní situace by se měla vyřešit jednáním lékařů, vedoucích oddělení, vedení nemocnic s pomocí vrcholných manažerů našeho zdravotnictví. Pacienti by neměli žít s obavou, že v případě závažnějšího onemocnění nebudou mít zajištěnou trvalou kvalifikovanou péči.