Dětská obezita je nápor na tělo i psychiku jedince

MUDr. Karolína Šancová je lékařkou dětského oddělení příbramské nemocnice. Soustředí se především na dětskou obezitu a ordinuje v poradně, která se tímto společenským fenoménem zabývá. Proč narůstá počet obézních dětí, jaké to přináší komplikace, a především jak z toho ven? Všechny tyto otázky zodpoví následující rozhovor.

Kdy se obezita považuje za nemoc s tím, že je třeba vyhledat pomoc lékaře a kdy se jedná jen o drobné vybočení ze zdravého životního stylu?
Obezita je definovaná dle body mass indexu, který je dán pohlavím, výškou a váhou pacienta. Není to ale tak jednoduché jako u dospělých, kdy považujeme za bernou právě tu jednu hodnotu (nad 30). U dětí se to v souvislosti s věkem mění. Za obezitu považujeme hodnotu BMI nad 97. percentil, což je vysoko nad průměr v běžné populaci pro daný věk. Dítě ale může být v jednu fázi svého růstu obézní a jen tím, že poporoste a nepřibere, se může jednoduše dostat do pásma nadváhy. Zkrátka to není tak neměnné jako u dospělých.

Platí takové to lidové pořekadlo „On z toho vyroste“?
Někdy ano, ale spoléhat se na to určitě nedá. Stravovací návyky a denní režimy v rodině většinou zůstávají stejné v různých fázích života dítěte a někdy bohužel při zvýšené potřebě energie při růstu dochází i ke zvýšenému příjmu energie nevhodným již naučeným a zakořeněným způsobem. Je-li dítě obézní již v předškolním věku, má relativně dost času se “z toho dostat”, ale vše záleží pak na přístupu celé rodiny. A bohužel z toho často “nevyroste”.

Dá se říci v kolika procentech jde u klientů o stravovací návyky a životní styl a kdy o nějaké metabolické onemocnění?
Většinou je to opravdu kombinace návyků a genetických predispozic. Pokud je výskyt obezity v rodině vysoký, tak se předpokládá, že i další potomci mohou být obézní. Valná většina dětských obezit je však čistě hyperalimentární, což znamená, že je tam pouze nepoměr mezi příjmem a výdejem energie, který vychází z faktorů prostředí a občas genetiky. Na druhou stranu vídáme i obézní děti velmi štíhlých rodičů. A pak jednotky procent jsou spojeny s jinou nemocí, užíváním některých léků či vrozenými syndromy, kdy například děti nemají tolik fyzických schopností. I to je ale dáno především příjmem energie a ten už může být vysoký i z dalších příčin.

Kdy bych jako rodič měl navštívit lékaře? Protože mnoho dětí v raném věku vypadá oplácaně a obézně a brzy z toho vyroste.
My to většinou řešíme od tří let věku dítěte. Roční dítě nemá tak velkou fyzickou aktivitu a případné faldíčky se nepovažují za problém. Pokud ale ve třech letech jsou hodnoty hmotnosti nadále vysoké, je to pro nás zdvižený prst, který nás vede k provedení vyšetření pro odhalení příčiny. Pokud má dítě nějaké přidružené obtíže (vysoký tlak, spánková apnoe, metabolické laboratorní odchylky), tak se to začíná řešit samozřejmě i u těch dětí, které jsou mladší tří let. Ale to je opravdu velmi vzácné. Primárním kontaktem je praktický lékař pro děti a dorost, který může dítě odeslat k nám k dovyšetření a sledování.

Většina pacientů zřejmě přijde na doporučení pediatrů. Stává se často, že rodiče odmítají přijmout, že je jejich dítě obézní a potřebuje pomoc?
Stává se to celkem málo, ale stává. Většinou mají rodiče nadhled a uvědomují si to. Setkáváme se ale i s tím, že lékař dá doporučení a rodiče se pak nedostaví a odmítají přijít. Ale je to velmi málo časté a většinou se přijdou alespoň poradit. Někdy je však uchlácholí dobré laboratorní výsledky a hmotnost dítěte řešit dále nechtějí.

Obezita je spojovaná s vizuálním vjemem daného jedince, ale přináší mu to kromě toho i nějaká zdravotní omezení?
V mladším věku, dejme tomu do nějakých deseti let, se u běžných obezit příliš nesetkáváme s nějakými zdravotními komplikacemi. U starších dětí a středoškoláků už ano. Nejčastěji to bývá problém s krevním tlakem, bolesti kloubů, chrápání a spánková apnoe, zadýchávání se a špatná fyzická kondice, což se samozřejmě projevuje i psychicky a sociálním vyloučením. Některým dětem je potřeba nasadit léky na vysoký krevní tlak už na druhém stupni základní školy. Další komplikace se pak projevují spíše až v dospělosti, nicméně významně dříve, než u neobézní populace. Často se například stává, že pacienti mají opotřebené chrupavky v kloubech a někdy tak musí náhradu kloubu už třeba ve věku 30 let, stejně tak hrozí vyšší výskyt invalidizujících cévních komplikací jako je třeba infarkt myokardu nebo mozková mrtvice v produktivním věku. Rozdíl je také ve složení kostí vedoucí k časnějšímu nástupu osteoporózy.

Často se také říká, že má někdo těžké kosti, hraje to nějakou roli?
Dá se říci, že ne. Samozřejmě má každý tu kostru jinak těžkou, ale rozdíl je tam v celkové váze opravdu nepatrný. Jsou to jednotky kilogramů a určitě to neudělá obezitu.

Setkáváte se často s tím, že děti, které se u vás léčí s obezitou potřebují i psychickou pomoc?
Stává se to celkem často a myslím, že je to věc, na kterou se neklade příliš velký důraz. Měla by v tom být výraznější osvěta. Vídáme situace, kdy se děti setkávají s body-shamingem jako takovým už ve velmi nízkém věku. To se bavíme klidně třeba o druhé třídě základní školy. A vliv to pak má úplně na všechno. Nerady chodí do školy, mají špatný prospěch, hůře navazují kontakty s vrstevníky nebo pak mají sklony například i k intoxikaci. Ono někdy to stačí říct jednou nepěkně, což děti bohužel umí, a to má opravdu mnoho komplikací do budoucna.

Řekli jsme si, co všechno obezita způsobuje, ale jak z toho ven?
Je to kombinace několika věcí. Musíme dítě zvážit a přeměřit, abychom zjistili, jak na tom dítě je. Máme váhu, která dokáže ukázat i poměr tukové a svalové hmoty, kostí a vody. Dále provádíme laboratorní odběry, kdy zjišťujeme, jestli není problém s játry nebo ledvinami, hodnoty cholesterolu a krevního cukru. Hodnotíme také hormonální parametry. Vylučujeme tak různé možné patologie a pak probereme, jak probíhá jejich den, co jedí a pijí, jakou mají běžnou fyzickou aktivitu. Ptáme se i na rodinu, protože dítě si nevaří a nenakupuje. Postupně to dáme dohromady a snažíme se tu situaci řešit. Nechceme nikoho šokovat a demotivovat. Většinou stačí omezit nějaké sladkosti, sladké nápoje, které někdy tvoří i většinu denního příjmu tekutin, stravovat se pravidelně a přidat fyzickou aktivitu. Nezřídka mají děti paradoxně nedostatečný příjem energie ze stravy. Zhruba za tři měsíce pak nastavený režim vyhodnotíme a podle toho pokračujeme dále. Případně spolupracujeme i s nutričním terapeutem, který má prostředky, aby zjistil přesný příjem energie a složení přijímané stravy. Někdy volíme lázeňský pobyt určený k redukci hmotnosti. Velmi vzácně pak přistupujeme k nasazení potřebné medikace a ještě vzácněji lze využít chirurgické řešení. Snažíme se také hodně motivovat, protože to je hrozně důležité a často velmi náročné. Bez motivace ze strany pacienta a jeho rodiny se těžko pohneme dál.

Dodržují pacienti vaše doporučení, nebo je to po několika dnech přejde?
To je velmi individuální. Pro udržení motivace je důležité vidět nějaký výsledek, posouvat se dál. Někdy se i velmi motivovaný pacient ve svém úspěchu zasekne a je potřeba s tímto velmi častým fenoménem počítat a pacienta na něj připravit, podpořit ho a i za malý úspěch zaslouženě pochválit. Ale samozřejmě se najdou i tací, kteří souhlasí s navrženým plánem, ale hned po odchodu z ordinace zajdou do kantýny a koupí si tam větrník a colu. Ale už většinou na pacientech a jejich rodičích dokážeme odhadnout při té první konzultaci, co od nich můžeme čekat. Navíc se nám na další kontrole valná většina sama přizná, jak plán dodržovala, což je velmi důležité a umožní nám to ho případně upravovat.

Evidujete i případy nějaké totální transformace, kdy se například z obézního chlapce stane za pár let svalnatý hubený muž?
Stává se to často právě u těch dospívajících, kteří chtějí ve svém sociálním prostředí fungovat bez problémů. Tam vidíme opravdu velkou motivaci a snahu. Ale je problém, že někdy nemají stopku, zvlášť je-li jejich změna pozitivně hodnocena okolím a dotyčný získá pocit, že jen takhle se ve společnosti uplatní. Navíc pokud to dělají bez dozoru a konzultací, tak se často stává, že ta úprava je nevhodná, moc rychlá a může způsobit jiné komplikace či jo-jo efekt. Hrozí tam také závažné poruchy příjmu potravy. Proto je důležité, aby to někdo korigoval a viděl pacienta pravidelně. Je to ojedinělé, ale bohužel velmi nebezpečné.

Měla byste na závěr nějaké rady jak proti obezitě, co by civilizační chorobě, bojovat?
Je to náročná a dlouhá cesta. Dnešní digitalizovaná doba je velmi uspěchaná, lidé se nestíhají v klidu najíst, připravit si vyváženou svačinu, nestíhají chodit pěšky, nebo nemají prostředky na kvalitní potraviny či kroužky pro děti. Je to kombinace mnoha faktorů, ale mělo by to být především o vyváženém jídelníčku a rozumném životním stylu. A je třeba si uvědomit, že každé dítě má za příklad své rodiče. Ono často stačí vzít své děti na procházku místo sezení u televize, nekupovat sladké nápoje. Co není doma, se nesní. Navíc člověk si může nový návyk, jako je třeba nějaká pravidelná fyzická aktivita, osvojit za pár týdnů a pak mu nepřijde ani zvláštní, že se jde projít, dělá to automaticky. Ale bohužel chápu, že to pro někoho nemusí být snadná věc, zvlášť pokud neví, jak začít nebo nemá dostatečnou podporu okolí.