Od úzkostí k osvětě o duševním zdraví

Marie Klára Vonzino je studentka Kulturní dramaturgie v divadelní praxi a Managementu v sociálních službách na Slezské univerzitě v Opavě. Téma duševního zdraví je jí velice blízké – od útlého věku zápasí s úzkostmi, po tragické smrti člena rodiny se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha a porucha příjmu potravy. V dospělosti jí byl “dodatečně” diagnostikován Aspergerův syndrom – forma autismu. Aktuálně má za sebou asi 14 hospitalizací na různých psychiatrických odděleních a více než rok dlouhý pobyt v terapeutické komunitě pro lidi s poruchami osobnosti. Šířit osvětu o duševním zdraví a bourat stigma o psychických onemocněních je jejím dlouhodobým snem. Právě stigma a strach, které jsou s touto tematikou úzce spojeny, je téměř každodenní překážkou na cestě za zotavením nejen jejím, ale spousty dalších lidí s podobnými problémy.

■ Jak jste se poprvé začala zajímat o téma duševního zdraví?

Když mi bylo asi třináct, začala jsem vnímat, že se mnou něco není v pořádku. Přišla jsem si hrozně odlišná od vrstevníků a zároveň jsem vnímala velkou vnitřní prázdnotu. Téma duševního zdraví/onemocnění ke mně přišlo skrz jeden seriál, potom jsem si začala hledat informace na internetu. Postupně se z toho stal velký koníček, začala jsem se zajímat o duševní onemocnění obecně, hltala jsem veškeré informace, které se mi podařilo najít. V tu dobu jsem nevěděla, jak těžkými problémy si ještě projdu. V těch třinácti letech to byl jenom začátek dlouhé cesty za léčbou a hledáním sebe sama.

■ Můžete sdílet některé zkušenosti ze svého boje s úzkostmi a jak jste se s nimi vypořádala?

Určitě. Úzkosti mě provází odjakživa, akorát jsem dlouho nevěděla, že to jsou úzkosti, a že není normální prožívat jich tolik, a tak intenzivně. Bylo to pro mě všeobjímající, cokoli jsem prožívala, bylo spojeno s úzkostí. Že jednou budu třeba žít bez nich mi došlo asi v sedmnácti letech. Od té doby s nimi pracuji. Myslím, že se mi už asi nepodaří „přenaučit mozek“, aby nereagoval úzkostí, když tak byl zvyklý skoro 20 let. Nicméně už s tím umím naložit. Nejdůležitější pro mě bylo uvědomit si „aha, tohle je úzkost, teď se cítím úzkostně.“ Od toho se pak odvíjí reakce na celou tu situaci – někdy stačí si to jenom uvědomit, jindy mi pomůže označit příčinu a tu vyřešit (jednoduchý příklad – pokud mě zúzkostňují nějaké zvuky, vyhnu se jim, vypnu je nebo si nasadím sluchátka). Často ale příčinu ovlivnit nemůžu. V takovém případě se pak uchyluji k různým naučeným technikám, které mi pomáhají úzkosti mírnit.

■ Můžete popsat, jaké byly Vaše zkušenosti s hospitalizacemi a pobyt v terapeutické komunitě?

S hospitalizacemi mám dost různorodé zkušenosti. Některé byly fajn a pomohly mi, jiné byly spíš peklo na zemi. Hodně při tom záleželo na mém stavu. Česká psychiatrie je zvyklá na práci s léky, a pokud na ně pacient dobře reaguje a srovná se, mají obě strany vyhráno. Na některé stavy však léky nejsou a je potřeba spíš náročná psychoterapie. Na to ale v našich nemocnicích není kapacita, a tak se často stává, že pacient přijde do prostředí, kde hledá pomoc a místo toho odchází po třech měsících v ještě horším stavu, než byl předtím. Vlastně to moc neumím vysvětlit, ale pro mě to tak fungovalo, to je moje zkušenost. Určitým předělem v tomto kolotoči neúspěšných hospitalizací pro mě byla právě ta terapeutická komunita. Ač mi v různých oblastech taky ublížila, naučila mě, jak se dá terapeuticky pracovat, umožnila mi nahlédnout na sebe a svoje chování, a díky tomu se mi při dalších hospitalizacích dařilo lépe komunikovat svoje potřeby, a tak mohly být úspěšnější.

■ Vymyslela jste výstavu „Záblesky Duše“. Jaká je její hlavní myšlenka? A jaký byste si přála, aby měla vliv na její návštěvníky?

Moji hlavní snahou zde bylo ukázat, že lidé s duševními problémy jsou stále lidé jako všichni ostatní. Mají své problémy, ale taky přání, touhy a sny. Pohybují se mezi námi a často ani nemusíme vědět, jak vážně nemocní mohou být. Přála bych si, aby se nejen kvůli tomu o duševním zdraví více mluvilo. Aby to nebylo tabu téma, ale abychom byli schopni říct „byl jsem u psychiatra“ se stejnou samozřejmostí, jako když jdeme od zubaře.