Můžu studovat zdravotnický obor, když mám strach z jehel nebo krve?
Ještě tak třičtvrtě roku zpátky by mi nikdo (rozhodně ne mé mladší já) neuvěřil, že budu zvládat odběry krve, natož krev odebírat jiným lidem. Jako dítě jsem bývala nemocná každou chvíli a tehdy mi krev nebo injekční jehly nedělaly žádné starosti.
Zlomovým bodem pro mě, jakožto třináctileté děvčátko, byla lumbální punkce. Na zákrokovém sálku jsem koutkem oka uviděla odběrovou punkční jehlu a to mě vyděsilo. Od té doby pro mě byla noční můrou i jen představa, že do mého těla má někdo píchnout byť jen tenoučkou odběrovou jehlu. Doteď si vybavuji stavy, do kterých jsem se dostávala. Ztuhlé svaly, pro slovo by se ve mně nedořezali, ruce téměř přibetonované k hrudi, oči ihned zalité slzami, které tiše stékaly po tvářích a v hlavě chaos. Nutkání utéct…
Takto to probíhalo dlouho, několik let. Stále ten stejný stav dokola, nedalo se s tím absolutně nic dělat. Cítila jsem se bezmocná, ale i směšná, jelikož tento strach, nebo jakkoliv to budeme nazývat, je spojován hlavně s dětmi.
Dalším důležitým mezníkem v mém životě byl výběr vysokoškolského studijního oboru. Jako studentka gymnázia jsem měla dveře otevřené do nejrůznějších oborů a i když jsem v hloubi duše věděla, že mě to táhne do zdravotnictví, nastoupila jsem na Pedagogickou fakultu MU. Už po roce studia jsem si však uvědomila, že tento obor není mou cestou a podala jsem si přihlášku ke studiu oboru Dětská sestra. Když mě škola přijala ke studiu, uvědomila jsem si, že už není cesty zpět. Že se musí něco změnit – můj strach z jehel. A jelikož jsem člověk, který když si něco usmyslí, tak si tou cestou tvrdohlavě jde, rozhodla jsem se, že to nějakým způsobem zvládnu.
A tak začala má cesta pilného trénování, ale ne těla, nýbrž mysli. Každé odběry, každé vyšetření jsem se připravovala na to, co se tam bude dít a co by se i potencionálně mohlo stát. Uklidňovala jsem se a stále si opakovala, že když to zvládli lidé přede mnou, zvládnu to přece i já. Pomohla mi i různá videa píchání piercingů, dělání tetování, odběry na videích, ale i fotografiích, nebo třeba filmy. Například ve filmu «My děti ze stanice zoo» je těch jehel hned nespočet.
Stále ten strach ve mně někde je, ale mám obrovskou motivaci ho překonávat a zlepšovat se. A co je tedy tím mým největším a opravdovým důvodem na svém strachu pracovat? Věděla jsem a stále vím, že to potřebuji zvládat ke své profesi, ve které jsem se zhlédla, naplňuje mě a bezmezně ráda ji studuji. A nenechám si to ani svým vlastním strachem zkazit.
Když tedy opravdu něco chcete dokázat a chce to i Vaše srdíčko, všechno jde, i překonat a vyhrát boj sám se sebou. A za ten pocit to stojí.
Gabriela Trnková, studentka oboru Dětská sestra
